Pro mé blízké
Mnoho lidí si myslí, že dětství by měl být čas chráněný ode všeho zlého – a že smrt je zlá. Smrt ale patří k životu! Děti nejsou hloupé – děti jsou malí lidé, kteří poznávají svět se vším, co k němu náleží. A často se s ním dokážou vyrovnat lépe než dospělí.
Nedělejme proto ze smrti tabu! Děti stejně vycítí, že se něco děje nebo stalo, a když nevědí, proč jsme smutní, vnášíme do jejich životů nejistotu.
Záleží samozřejmě na založení a světonázoru rodičů, jak smrt dítěti přiblíží a vysvětlí. Rozhodně ji ale nezamlčujte – mrtvý králíček přece taky neodešel na farmu a starý pejsek neusnul. Možná se z něj stal psí anděl. Možná sedmikráska. A jak je to s dědou? Kdo ví?
Jde o těžkou situaci, na druhou stranu však i nutnou a běžnou. Je v řádu věcí, je správně, je dobře pochovat své prarodiče a rodiče – to je přece v pořádku. Je lepší uznat, že smrt je smutná, ale nevyhnutelná. Některé rodiny se z nejistoty tváří, že osmdesátiletá babička tu bude i za 20 let. Děti je možné na to, co přijde, připravit.
A až to přijde, nepřenášejme na ně své emoce a smutek, nechme první nával odeznít. Zprávu jim sdělte důstojně, ne jakoby nic cestou ze školky na hřiště. Děti by se měly cítit bezpečně – buďte spolu jako rodina, s partnery a příbuznými.