Pro mě
Stárnutí a stáří bývalo přirozenou součástí rodinného cyklu. Rodiče postupně předávali hospodaření a rozhodování mladší generaci, ta o ně na oplátku přiměřeným způsobem pečovala. Dnes žijeme ve světě, který jako by stárnutí nechtěl vidět. Všudypřítomný kult aktivity a samostatnosti nám namlouvá, že budeme stále mladí – a pak najednou nebudeme. O stáří a věcech, které s ním souvisejí, se nemluví.
To není dobře. Aby bylo stárnutí důstojné, musíme si ho především připustit. Změna role v rodině vůbec nesouvisí s věkem a psychickými a fyzickými silami. Stačí si uvědomit, že už kolem 50. roku života je většina lidí kolem nás mladší než my – a ke světu přistupuje vlastním způsobem.
Ten svět je víc „jejich“ než „náš“ a bude takový čím dál víc! Je v našem zájmu mu porozumět bez rozčilování, vzteku a lítosti. Tak to přece chodí.